The main aim of this paper is to propose an adequate interpretation of the concept esse ap-parens (apparent being) which was used by Franciscan philosopher and theologian Peter Auriol (c. 1280 – 1322), especially focusing on his account of sensory perception. Basing on the analysis of relevant passages of the commentary on the Sentences by Auriol, first, I introduce his famous account of sensory illusions, and then his own claims about nature of esse apparens (Auriol refuses both that it is (...) separate entity serving as a mediator of perception, and that it is only extrinsic denomination of the perceived object). In the next part, I refuse the interpretation which esse apparens identifies with mental representation. In my opinion, it is more appropriate to engage this concept into the context of scholastic doctrine of objective or intentional being (popularized mainly by Duns Scotus and his disciples). In the end of the paper, I return to the Auriol’s account of illusions and show that it is compatible with esse apparens understood as mode of being. (shrink)

Tato studie se zabývá dvěma spřízněnými jevy odehrávajícími se ve vědeckém prostředí. Jedná se o fenomén frustrace ve vědecké praxi a s ním spojenou touhu po rozpoznání vlastního výzkumu vědeckou komunitou a následně o otázku uznání od akademického společenství. Zmíněné fenomény jsou přitom úzce propojeny s ústředním tématem filosofie a sociologie vědy: kdo rozhoduje, co bude předmětem vědeckého bádání? Předkládaná studie nejprve představuje Mertonův mýtus o okamžitém rozpoznání vědeckého objevu a následně prostřednictvím exkurzu do oblasti ekonomie a na příkladech (...) z vědecké praxe poukazuje na jeho neplatnost. V závěru textu jsou společně s jejich dekonstrukcí navrhnuta možná řešení popsaných problémů. Text je také kritickým návratem ke dvěma studiím Josepha Agassiho, žáka Karla R. Poppera a tvrdošíjného zastánce kritického racionalismu, neboť právě Agassi ve svých dílech rozebírá dopady vědeckého vyloučení a neochoty naslouchat. (shrink)

This book provides a reconstructive and critical interpretation of Sartre’s mature dialectical ethics. Taken together, as Sartre intended, the posthumously published key texts demonstrate that the ultimate goal of praxis is “integral humanity” and that “making the human” is always possible because the means to humanity can always be invented.

Cílem této studie je představení základních tezí sociálně-politické filosofie Karla Raimunda Poppera (jak je zachycena zejména v dílech Bída historicismu a Otevřená společnost a její nepřátelé) a dále kritické zhodnocení aplikace těchto tezí při výkladu Platónovy filosofie. Je probíráno zejména Popperovo obvinění Platóna z tzv. „biologického historicismu“, dále jeho označení platónské teorie spravedlnosti jako „totalitní“ a v neposlední řadě jeho interpretace dialogu Ústava jakožto Platónova „politického programu“ určeného k přímé implementaci v praxi vyvoleným filosofem-králem. V druhé polovině (...) této studie je pak nabídnuto alternativní čtení, v němž se Platónova Ústava vyjeví ve zcela odlišném světle, než v jakém ji vidí Popper. (shrink)

Text John Toland a jeho Křesťanství bez mystérií sestává ze dvou provázaných částí. První část představuje stručné biografické pojednání o Johnu Tolandovi (1670–1722), v němž se mimo jiné snažíme předložit obecný úvod do jeho myšlení. Druhá část pak nabízí první český překlad předmluvy k Tolandovu nejznámějšímu spisu Christianity not Mysterious (1696), který je považován za základní impulz deistické diskuze na Britských ostrovech.

Pojem filosofie nabyl v průběhu historie řadu podob a významů. Kromě tradičního teoretického zaměření se lze setkat s přístupem, který vyzdvihuje praktický dopad filosofování na život člověka. Příspěvek představuje koncept filosofické praxe a reflektuje její současný stav na území České republiky. Autoři vymezují filosofickou praxi jako disciplínu filosofie, a načrtávají její možné dělení na dílčí oblasti. Nastíněny jsou její historické kořeny, které autoři identifikují v antickém Řecku. Dále se věnují systematickému představení doposud sepsaných materiálů k filosofické praxi a (...) přehledu její realizace na území České republiky. Detailní pozornost věnují autoři popisu tří jejích oblastí, mezi které patří filosofie pro děti, filosofický workshop a filosofická konzultace. Kromě teoretického vymezení reflektují rovněž své vlastní postupy v uvedených oblastech. Článek čerpá především ze zahraniční odborné literatury, konkrétně z textů a dalších materiálů filosofických praktikantů. Jeho cílem je představit českému čtenáři doposud podrobněji neřešený koncept filosofické praxe a připravit tak pole pro možnou debatu na akademické rovině. -------- The concept of philosophy has had several forms and meanings throughout the history. Besides the traditional theoretical focus, we may also encounter the approach that highlights a practical impact of philosophizing on one’s life. This text introduces the concept of philosophical practice and reflects its current situation in the Czech Republic. Authors characterize philosophical practice as a discipline of philosophy and present its possible division into subsections. They also present its historical roots, which can be found in ancient Greece. Moreover, authors introduce available sources dealing with the philosophical practice and describe how this discipline is actually practiced in the Czech Republic. Detailed attention is given to three of its sections, namely philosophy for children (P4C), philosophical workshop, and philosophical consultation. Authors present theoretical background and also reflect their own methods in these sections. The text draws primarily from scholarly literature from abroad, particularly from the manuscripts and other sources produced by philosophical practitioners. The aim of this text is to introduce the concept of philosophical practice to the Czech reader and prepare the field for further academic discussion. (shrink)

Zawiera wybór pism Jana Amosa Komeńskiego.

Článek je věnován odůvodnění, projasnění a také kritickému zhodnocení poněkud zkratkovitého hesla o „primátu praxe“, který v očích mnoha amerických interpretů představuje společného jmenovatele Heideggerova díla a pragmatismu v širokém slova smyslu. V mém podání nesměřuje Heideggerův důraz na praxi ani tak k převrácení tradiční hierarchie, podle níž svět nejprve poznáváme, abychom v něm mohli jednat, ale spíše k přehodnocení ontologického rámce, v němž byla otázka ohledně přednosti teorie či praxe až dosud kladena. V druhé části proto ukážu, jak (...) Heideggerovo osobité pojetí praxe souvisí s jeho revizí bytí věcí a nás samotných, a podám důvody, proč na rozdíl od Dreyfusova, Okrentova a Blattnerova vymezení primátu praxe odmítám chápat veškerou srozumitelnost lidského života a světa jako něco odvozeného z našeho každodenního, praktického obstarávání. (shrink)

Cílem knižní studie je postihnout pravidla platící v agonálním prostoru, do něhož literární znalci svými promluvami a texty jako subjekty vstupují a v jehož rámci jsou vzájemně poměřováni, posuzováni a hodnoceni. Autor přitom vychází z předpokladu, že myšlení o literatuře spoluformuje nadosobní pamět' určitého kolektiva a současně je také prostorem pro individuální tvořivost znalců. Literární historiky, teoretiky, kritiky či učitele interpretuje jako aktivní účastníky řečových her, kteří musí své názory a koncepty formulovat a prosazovat v kooperaci a konkurenci s ostatními, (...) což je také nutí volit jisté role a strategie. A protože si je vědom také toho, že pravidla hry jsou v čase proměnná, zachycuje rovněž posuny v myšlení o literatuře od pozitivistického důrazu na fakta přes víru, že klíčem k poznání je volba správné metody, tedy obecně aplikovatelného postupu, až po současnou konceptuální literární vědu, která hodnotově preferuje jednorázové demonstrace novosti, kreativity a neopakovatelné jedinečnosti. Vychází v edici Literární řada. (shrink)

Přes rozšířené používání pojmu společné dobro byla mezi antickými a středověkými mysliteli pozoruhodná nejednota o jeho konkrétním obsahu. Někdy bylo společné dobro chápáno jako dobro zúčastněných jednotlivců, jindy jako dobro společenství jako celku. Jakmile politická filozofie začala být stavěna na individualističtějších základech, společné dobro jako pojem ustoupilo do pozadí. Společné dobro by mělo mít dvě vlastnosti: jde o dobro a navíc společné. Dobro však není vnitřní kvalita o sobě, nýbrž subjektivní hodnocení člověka. Zda považujeme určité jednání či situaci za (...) dobré či špatné, záleží na našem hodnocení. Základní vlastností každého hodnocení je jeho subjektivita. Subjektivita v pojetí dobra je hlavním problémem společného dobra. Společné dobro může být společné pouze, když jde o cíl, který je sdílený všemi rozumnými aktéry uvnitř politického společenství. Má-li společné dobro být cílem regulujícím politické úvahy a zdrojem loajality ke společenství, muselo by být všemi sdíleno. To však v praxi je nesmírně obtížné zaručit. Neutrální hlasovací mechanismus, který by rozhodl, co je společné dobro, neexistuje. Společné dobro je příliš vágní pojetí, aby bylo užitečné v politické teorii a praktické politice. Veřejný zájem musí být posuzován partikulárně a lokálně, vždy s ohledem na zvláštní doby a místa. Co vytváří obecný zájem či "společné dobro", nevyplývá z filozofické teorie, ale praxe. Ačkoli společné dobro může být užitečné v politické i církevní rétorice, jeho vědecký smysl je omezený, nebo dokonce nulový. (shrink)

The present paper deals with the notion of essence in Thomas Aquinas. Part 1 focuses on the main points of Aquinas’s doctrine of essence set out in his De ente et essentia, and especially on the concept of essence as the “form of the whole” and the concept of the “nature considered absolutely”. The comparison with the teaching of Aristotle and Aquinas’s Arabic predecessors in Part 2 shows that Thomas’s notion of essence is an innovative re-interpretation, which he largely owes (...) to Avicenna, of the original Peripatetic doctrine. Nevertheless, it is shown that this re-interpretation is to be understood as a result of Avicenna’s and Aquinas’s effort to provide a consistent explanation of various statements in Aristotle’s writings, not always compatible with each other. (shrink)

Vyplývá z bezvadně provedeného důkazu také závazek počítat ve svém dalším rozvažování a jednání s jeho závěrem? V předložené studii se zabývám Hobbesovým Leviathanem coby „literární technologií“, která čtenáře staví do role autora v Leviathanu rozvíjené argumentace. V tomto smyslu kriticky navazuji jednak na interpretaci Hobbesova vědeckého stylu, kterou nabízejí S. Shapin a S. Schaffer, jednak na výklad Q. Skinnera, který se podrobně zabývá Hobbesovou rétorickou praxí. Nabízím tezi, podle níž se Hobbes v kontaktu se svým publikem nespokojuje s (...) předvedením vědeckého důkazu, nýbrž své čtenáře nechává na vytváření vědecké argumentace a jejím závěru osobně participovat. (shrink)

Již letmý pohled na filosofii 20. století, která se snaží promýšlet podstatu lidského jednání, budí dojem, že patří k její metodě vrátit se k antickým teoriím a představit je jako historické východisko, jehož nové uchopení povede k lepšímu porozumění aktuálního problému. Tyto návraty, jak je lze sledovat u Heideggera, Gadamera, Ricoeura nebo Arendtové, směřují – nakolik se jedná o teorii jednání – především k Aristotelovi a jeho základnímu rozlišení mezi poiésis a praxis. Cílem následující stati je představit základ teorie (...) jednání, jež byla dílem prvních stoiků ve 3. stol. př. Kr. V naznačeném kontextu si však taková interpretace může činit větší ambice, než jak by se mohlo na první pohled zdát. Zůstává-li totiž Aristotelés pro novodobou filosofii jednání myslitelem, k němuž je třeba se vrátit a s nímž je třeba se vyrovnat, pak je dobré si uvědomit, že právě ve stoicismu lze vidět první a bezprostřední kritickou reakci na Aristotelovu filosofii. Navíc byl stoicismus naukou, v níž se jednání stalo gravitačním bodem všech ostatních úvah a která proto musela svoje vyrovnání s Aristotelem soustředit do pojmů souvisejících úzce právě s jednáním. Lze ovšem snadno vytušit, jaký byl hlavní důvod, proč zůstal stoicismus stranou pozornosti současných filosofů . Přesný vztah stoické nauky k aristotelismu má totiž stále tendenci se skrývat. Navzdory malé četnosti explicitních konfrontací s Aristotelovými argumenty je aristotelismus ve stoicismu přítomen všude – je v něm přítomen natolik, že snaze odlišit oba systémy občas hrozí sklouznutí do povrchních kategorizací, z nichž lze podezírat doxografickou tradici hellénistické a římské doby, která se snaží o uchopení téhož rozdílu. Přesto stoicismus není peripatetická filosofie a lze oprávněně předpokládat, že nahlédnutí odlišnosti mezi obojím vrhne nové světlo na moderní přístup k Aristotelovi. (shrink)

Článek se snaží přiblížit přístup Josepha Priestleyho ke zkoumání lidské mysli. Postupně jsou ukázány dva kroky, ve kterých Priestley mění svůj pohled na hmotu a ducha a dochází k materialismu. V prvním kroku redefinuje pojem hmoty a přisuzuje hmotě zcela nové vlastnosti – síly přitahování a odpuzování. V druhém kroku pomocí těchto nových vlastností vysvětluje schopnost vnímání a myšlení. V těchto krocích navíc využívá poznatky tehdejší přírodní filosofie, zejména mechaniky. Člověk a jeho mysl jsou podle Priestleyho součástí přírody. To (...) znamená, že člověk a lidská mysl jsou určitým mechanismem, který pracuje podle přírodních zákonů a lze jej pomocí těchto zákonů také vysvětlit. (shrink)

Beginnings of Marxist historical thinking in Slovakia.

Thomas Kuhn ve svých pozdějších pracích ostře napadá tzv. silný program sociologie vědění a důsledně se vůči němu vymezuje. Tato skutečnost je zajímavá z toho důvodu, že představitelé silného programu se naopak ke Kuhnovi otevřeně hlásí a vydatně čerpají z jeho díla, neboť v něm spatřují řadu klíčových myšlenek, které implikují možnost sociologické analýzy vědeckého poznání. Cílem této studie je kriticky přezkoumat Kuhnovu kritiku silného programu a zhodnotit její oprávněnost. V první části je za tímto účelem nejprve rekonstruováno Kuhnovo (...) pojetí silného programu, jež je posléze porovnáno s pracemi jeho zakladatelů Davida Bloora a Barryho Barnese, v nichž je silný program teoreticky rozvíjen. V další části jsou Kuhnovy argumenty proti silnému programu konfrontovány s vybranou historickou studií, v níž je silný program aplikován v praxi. Třetí část pak obrací pozornost ke Kuhnovu vlastnímu pojetí vědy, které je v ní porovnáno se silným programem právě v těch aspektech, jež na něm Kuhn kritizuje. (shrink)

Petrus Nigri (Schwarz) se narodil západočeské Kadani (něm. Kaaden) kolem roku 1435 a spolu se svými třemi bratry vstoupil v Německu do dominikánského řádu. Během svého studia prošel velkou část Evropy (Německo, Itálii, Španělsko, Čechy a Maďarsko) a nakonec se stal rektorem generálního studia v Budíně (1481). Obecně je znám spíše jako význačný středověký hebraista. Do dějin filosofie se zapsal zvláště jako autor Clipeus thomsitarum (před r. 1474), což je filosofický komentář na Porfýriův Úvod (Isagoge) a na aristotelovské Kategorie, formou (...) otázek. Třebaže Nigriho práce není originální, představuje v zaalpských zemích významnou recepci pojetí pomyslného jsoucna (Clipeus, část I, ot. 3-4) tak, jak ho koncipoval Hervaeus Natalis († 1323) ve svém traktátu De secundis intentionisbus. -/- Petrus Nigri (Peter Schwarz, born in Kadaň/Kaaden before 1435, died in Buda 1483), is author of Clipeus thomistarum (printed 1481), a philosophical commentary on Porphyry's Introduction (Isagoge), and on Aristotle's Categories in the form of questions. While Nigri's discussion of the concept of being of reason (Clipeus thomistarum, part I, qq. 3-4) is not original, his work is important for contributing to this concept’s reception, and with it the teaching of Hervaeus Natalis (died 1323) in his treatise De secundis intentionibus, in the transalpine countries. Being of reason (ens rationis) is conceived as not a categorial being, nor is it an intellectual operation, nor is it caused, but is only identifiable by the human intellect. Nigri's being of reason has no subjective existence, but only an objective character, which differs both from categorial being and from mere nothingness. (shrink)

Tato studie se zabývá zobrazováním alchymie v malbách, knižních ilustracích i v architektuře v období raného novověku. Na jednotlivých příkladech obrazů či ilustrací prezentuje různé aspekty alchymistova života i jeho práce. Nezabývá se symbolickou alchymickou ikonografií, ale zaměří se především na zobrazování prostředí a vybavení alchymických dílen i osobností samotných alchymistů. Soustředí se zejména na vyobrazení zařízení alchymických laboratorií, s nimiž se lze setkat jak u renesančních malířů, tak v ilustracích alchymických rukopisů a poměrně ojediněle i v české architektuře. (...) Poskytuje také pohled na vyobrazení vzniklá v souvislosti s literární kritikou alchymie. Alchymisté byli zejména v dílech předních evropských humanistů často záměrně zesměšňováni, kritizováni a označováni za blázny a zloděje. V závěru se zabývá vybranými příklady ze žánrového umění, kde byli rovněž alchymisté zobrazováni často satiricky, ale i s určitou úctou, jako vzdělaní učenci. Výtvarné umění raného novověku nám představuje různé aspekty života alchymistů a je v dnešní době jednou z možností, jak se přiblížit porozumění jejich vědeckým aktivitám. Jak však studie ukazuje, k těmto obrazovým materiálům je třeba přistupovat kriticky. (shrink)

Studie mapuje Patočkovu filosofickou koncepci rozpracovanou v dosud nevydaných válečných rukopisech. Člověk dle Patočky rozvrhuje svůj smysluplný svět díky základnímu úkolu, kterému může ve svém životě dostát, nebo jej zmařit. Jeho naplnění ovšem nesplývá s převzetím vlastní individuality a konečnosti, nýbrž Patočka jej vymezuje jako vztah k nekonečnému životu, který každou individuální existenci zakládá. K tomuto nekonečnu se ale nelze vrátit jednoduchým vytržením z vědomého života, nýbrž teprve duchovní proměnou, která ukazuje nepředmětný charakter světa a přitom zachovává lidské vědomí.

In lieu of an abstract, here is a brief excerpt of the content:Feminist Studies 44, no. 2. © 2018 by Feminist Studies, Inc. 333 Michelle V. Rowley, Elora Halim Chowdhury, and Isis Nusair Refusing to Account: Toward a Pedagogy of Tectonic Instability The increasing commoditization of knowledge and corporatization of the academy have led to a drastic restructuring of higher education, and in particular, of public institutions of learning. There is a striking similarity to the strategies enacted across institutions, each (...) governed by modes of efficiency and profitability. These moves have included a preference for larger classes, curriculum decisions that are governed by seats rather than pedagogical possibilities, an expansion of online offerings, tuition increases, and ramped-up bureaucratization, with the latter being accompanied by fewer faculty hires, a greater dependence on contingent faculty, and a swell in the ranks of senior administrative staff. This restructuring has held very specific consequences for women ’s studies programs. While larger classes are not inherently at odds with a student-centered feminist pedagogy, they do require adjustments in order to achieve similar results with our students, and they do exact greater physical and emotional labor from us as instructors. These restructuring strategies have also positioned the field in a Catch22 in that a number of issues that we have lobbied to have valued within the academy have now come into the university’s line of vision only to be redeployed as part of the university’s public relations branding agenda. There are numerous examples if we would but look: campuses that are spotted with banners portraying faculty and students of color —a visual map to the institution’s “embrace of diversity”; committees 334 Michelle V. Rowley, Elora Halim Chowdhury, and Isis Nusair that are convened to review the institution’s sexual harassment policy while simultaneously refusing the involvement of women’s studies academics in the process, for whom these are scholarly and intellectual areas of study; the introduction of multicultural general education curricula, where the study of “difference” amounts to a banal presence of one or more categories of “otherness” in syllabi. This list is not exhaustive but the similarity that threads through is the commodification and the PR-ization of issues that sit at the heart of the field of women’s studies. Such cooptation notwithstanding, in this economic climate of profit maximization, small, interdisciplinary programs and departments such as women’s studies, ethnic studies, and LGBT studies have become woefully vulnerable to mergers, downsizing, and elimination.1 Our own program, now defunct, attests to this growing reality.2 So what then is the story to be told for a program that no longer exists? As alumna of Clark University’s now defunct women’s studies doctoral program, we consider the ways in which Clark, under the guidance of Cynthia Enloe, worked to move the field toward a more transnational bent. While we begin with an engagement with Clark’s specific institutional vulnerabilities, we use Clark’s commitment to a transnational praxis as our comparative point of departure to note the ways in which the importance and acuity of a transnational feminist critique have seeped away from the field. At various points in the article, we discuss how our individual trajectories emerged out of a transnational feminist sensibility. We interrogate the ways that the dominant logics of the field continue to be complicit with the very inequities and modes of representation critiqued within transnational feminist discourses. We point to the role that our scholarly pursuits play in an ongoing effort to hold the field accountable to a transnational feminist critique. Finally, 1. See Miranda Joseph, Debt to Society: Accounting for Life under Capitalism (Minneapolis, MN: University of Minnesota Press, 2014); and Chandra Talpade Mohanty, “Privatized Citizens, Corporate Academies, and Feminist Projects,” in Feminism without Borders: Decolonizing Theory, Practicing Solidarity (Durham, NC: Duke University Press, 2003). 2. The doctoral program at Clark began in 1992 and closed in 2008, graduating twenty-six PhDs and training many more who have gone on to make significant contributions at NGOs among other locations. For example, Parissara Liewkeat and Barbara Schulman have held positions with the International Labor Organization and Amnesty International, respectively. Michelle V. Rowley, Elora Halim Chowdhury, and Isis Nusair 335 we look back at our own training... (shrink)

Throughout its history of almost a millennium and a half, Sanskrit kāvyaśāstra was resolutely obsessed with the task of unravelling the ontology kāvya. Literary theoreticians in Sanskrit, irrespective of their spatio-temporal locations, unanimously agreed upon the fact that kāvya was a special mode of expression characterized by the presence of certain unique linguistic elements. Nonetheless, this did not imply that kāvyaśāstra was an intellectual tradition unmarked by disagreements. The real point of contention among the practitioners of Sanskrit literary theory was (...) the prioritization of certain formal elements as the ‘soul’ of literature. This strong sense of intellectual disagreement on the question of what constituted the soul of kāvya eventually paved the way for the emergence of new frameworks of criticism and extensive scrutiny of the existing categories, thus playing a vital role in keeping this tradition alive and new.But towards the turn of the 20th century, Sanskrit kāvyaśāstra tradition underwent an epistemic rupture primarily because of a change in the way the idea of literariness was understood. During this phase, the traditional Formalistic notions about literature underwent a radical transformation, and the style and language of literature eventually became similar to everyday speech. This trend played an important role in severing Sanskrit kāvyaśāstra’s natural tie with literature. Eventually, the vigour in which new treatises in Sanskrit literary poetics were produced also dwindled. This did not mean that the scholarship in Sanskrit poetics vanished. Scholars in Sanskrit poetics continued to flourish in India, but in a different form and shape. In other words, the focus of scholars in Sanskrit poetics slowly got shifted from the production of new treatises in Sanskrit poetics to the creation of the intellectual history of this field and the application of these theories to evaluate the literary merit of modern literary texts. Though these two approaches played a vital role in disseminating the knowledge about Sanskrit poetics in modern times, they were caught up in an ontological certitude. In other words, neither of these two directions attempted to study these theoretical positions from a standpoint other than that of literary theory. To borrow a Barthian terminology, these two approaches treated Sanskrit poetics as a ‘work,’ instead of a ‘Text.’ This paper aims to intervene in this lacuna of scholarship by proposing the Derridian idea of ‘play’ as a methodological framework to unearth the potentialities lying dormant in these theories and to move beyond the ontological certitude traditionally imposed on these theoretical positions. The new methodological praxis that I put forward in this paper is further exemplified through a non-canonical reading of Ānandavardhana’s avivakṣita-vācya-dhvani. (shrink)

This book is an interesting entry in the vast and ever expanding field of secondary literature on Hegelian ontologically grounded analysis of the relationship between theory and praxis. It is interesting and slightly unusual for it neither treats Hegel simply as the predecessor of Marx nor does it ignore the more contemporary problems of political philosophy arising from the Hegelian heritage. There is a balance between erudition and speculation and the thorough study of the texts always remains firmly subjected to (...) the broader problems of a philosophy of praxis. This book offers a general interpretation of Hegel and a judgment on the very locus of Hegelianism in the history of modern philosophy. Finally, one should not forget to commend the excurses: there are a number of them, they are short and concentrated, and some of them quote from unpublished student notes taken at Hegel's lectures.--M. J. V. (shrink)

In lieu of an abstract, here is a brief excerpt of the content:The Empire Writes Back, With A VengeanceDenis DuttonOne of the more uplifting aspects of the turn toward theory in recent years has been the growth of postcolonial cultural studies. Postcolonial studies are in actuality constituted by counterdiscoursive, decolonizing practices which acknowledge the recognition of minority discourses, deconstructing hegemonic texts and imperialist metanarratives, opposing unduly overprivileging Western canonical paradigms of “literature,” and—well, you know what I mean. As Benita Parry (...) so lucidly explains, “The labor of producing a counter-discourse displacing imperialism’s dominative system of knowledge rests with those engaged in developing a critique from outside its cultural hegemony.” And what an awesome labor it is. The noted postcolonial theorist Georg M. Gugelberger sums things up by saying (I’m not inventing this) “postcolonialism can be conceptualized as the last bulwark against an encroaching total capitalism.”But what of the struggling masses of oppressed peoples whose interests and cultural sensitivities are so caringly looked after by practitioners of postcolonial studies? How do they feel about the fact that the only thing standing between them and “total capitalism” is resistance being mounted in a comparative literature department in Idaho, or someplace? This is a question seldom asked, let alone answered. Fortunately, new light has been thrown on the matter with the arrival of a booklet at this journal. Indian History from Above and Below, by Rukun Advani, is published by Ram Advani, probably a member of the family, in Lucknow. It is dedicated to “all Bengali intellectuals and those whose dollar salaries rise in proportion with obscurity and jargon.” Advani notes in his preface that although Bengali intellectuals talk torrents in their native tongue, when they [End Page 198] disseminate their thoughts abroad, they translate into a “clogged, colonial, unfluid flow,” with footnotes such as: “Derrida; ibid.; see my recent essay on the modes and moods of Foucault in JPS, III.iii, 3–333; on Lacan, see Lacan, On Lacan; Barthes, how many times a day do you have one in summer; idem., do you really?; differentiated peasantry; undifferentiated peasantry; for a feminist, though partially anthropologized, hermeneutic-critical discourse on the post-colonial subversive dimensions of the undifferentiated middle peasant in Midnapore district in June 1959, see the provocative controversy between Ranajit da and Amiya da in Gayatri di, ed., Gendered, Gendered, O Most Gendered: Epistemology and the Male Menopause in Bengal between June 1959 and July 1959 (Oxford University Press, forty years later).”The first of the booklet’s two essays, “Indian History from Below: a Swiftian Consideration,” discusses a neglected but “important arena of subaltern existence, namely the history of belching, wind-breaking and defecation.” Just to name these three functions posits “a bourgeois hierarchy of disgust with what Marx, in one of his most decisively Derridesque reflections, termed ‘The Asiatic Commode of Production.’” Beginning with the Foucauldian notion of “the peasant’s overdetermined relative autonomy from the olfactory,” Advani describes “the Barthesian notion of the impossibility of critical transcendence by the historian into either the symbiotic acculturation of the pastness, and indeed the presentness, of the present-subject, or indeed the even greater epistemological and hermeneutic problems posed by attempting a recreation of the ontological presuppositions of the peasant.” Much of this is elaborated in the classic essay by Professor Lavatri Lavatory Spewhack, “The Post-Colonial Lavatory and Its Radical Implications for Nomenclaturing Among Gendered and Subalternized Third World Expatriate-Marxist-Feminists in the First and Second Worlds: A Derivative Discourse Decoded.”The debt that Rukun Advani owes to Professor Spewhack is clear from the sheer number of his references to books and articles by her. These include, on the subject of toileting, Master Disgusted, Native Disgusting: a Perspective on Peasants from 250,000 Dollars per Annum, “On the Symbolic Hegemony of Subsection Numbers in a Gendered and Subalternized Post-Colonial Context: A Derivative Discourse Decoded” (in The Phenomenology of Praxis and the Praxis of Phenomenology in a Postmodern Residential Colony), “The Violence of Steam and the Episteme of Violence: Foucault’s Views on Hot Air Balloons” (in Obscurata), and even parts of her autobiography: The Larger than Life of Lavatri Lavatory [End Page 199] Spewhack (chapter titled “My Collected Phonecalls and Faxes”). While some... (shrink)

This paper examines the presence of the Husserlian operative concept of the "lifeworld"in Hans-Georg Gadamer's hermeneutic philosophy. It is suggested that, regardless of Gadamer·s criticisms to the method and the foundational project of phenomenology, it is possible to highlight in his interpretation of Husserl's work relevant shared aspects for the clarification of his own position. These are concerned with the struggle against objectivism and its alienating effects against cultural and social praxis, as well as the rehabilitation of a pre-reflective space (...) previous to logic and scientific research, which are regarded by both authors as the ground where all cultural products are rooted. (shrink)

Western economically driven instrumental ethics fuel the dominant institutional logic in many business schools and are associated with the negative social and environmental situation widely linked to the mode of global development. Other ethical framings have been subordinated, marginalized, or denied. Through the explicit commitment of prominent international certifying bodies of management education, educators, researchers, and practitioners will be encouraged to give increasing effect to the Principles for Responsible Management Education (PRME). The PRME is a United Nations‐led, institution‐level mechanism for (...) reorienting the direction of business schools and for increasing both educator and student capacities to contribute to a more inclusive and sustainable mode of development globally. We propose greater emphasis be given to various forms of relational ethics from which to guide the functional aspirations of institutions. We explore the creative opportunity for institutional change by contrasting the prevailing Western economically driven instrumental institutional logic with indigenous ethical framings. We draw upon Seo and Creed's conceptual framework of institutional change to discuss two films—Mann v. Ford and Waste = Food—to bring greater attention to the generative potential of indigenous perspectives in institutional praxis. Our examples could equally invite an application of other systems of relational ethics that have been overshadowed by the current domination of economic instrumentalism in almost all realms of decision making. We conclude by providing some teaching resources that can be used or adapted for geographical‐ or disciplinary‐specific attention to the issues we raise. (shrink)

Přirozený zákon je jednou z nejvýznamnějších idejí, která stojí v základech evropského filosofického, etického a právního myšlení. Předložený článek podává stručnou expozici vývoje ideje přirozeného zákona ve filosofickém myšlení s důrazem na jeho klíčové momenty a vyjádření nosných tezí, které předurčily rozumění tomuto pojmu v následujících obdobích. Jeho cílem není detailní probádání některé z jednotlivých etap či některého z autorů, ale naopak podat souhrnný a přehledný obraz vývoje této ideje. Východiskem je zde stručné načrtnutí hlavních zdrojů ideje přirozeného (...) zákona v antice, počínaje předsokratiky, následně u Platóna a Aristotela a představením hlavních rysů stoické koncepce. Další část je věnovaná scholastickému uchopení problematiky přirozeného zákona u T. Akvinského a Suaréze. Následuje přiblížení novověkých úvah u Grotia, Pufendorfa a Hobbese. Tito teoretici jsou následně kontrastováni s průřezovým přehledem myšlení positivně právního u Benthama, Austina a jejich pokračovatelů, neboť i vývoj positivistického myšlení výrazně přispěl k zformování moderní teorie přirozeného zákona, které stojí explicitně v opozici k němu. Text uzavírá přiblížení stavu přirozenoprávní diskuse u nejvýznamnějších autorů 20. století. (shrink)

Tato studie ("K Rousseauov "teorii spoleensk smlouvy" z pohledu antropologicko-nomologickho (ve srovnn s antropologicko-nomologickm pohledem na "teorii spoleensk smlouvy" Hobbesovu a Lockovu i v jinch srovnnch)") se zabv onm srovnnm, pokud jde o pojem "pirozenho zkona" (lidskho byt), o pojem (sttoprvn) spoleenskho zkona (lidskho spolubyt), o vztah (sttoprvn) spoleenskho zkona (lidskho spolubyt) k "pirozenmu zkonu" (lidskho byt) a poslze t o jeho platnost (zvaznost). - Tato studie ("K Rousseauov "teorii spoleensk smlouvy" z pohledu antropologicko-nomologickho (ve srovnn s antropologicko-nomologickm pohledem (...) na "teorii spoleensk smlouvy" Hobbesovu a Lockovu i v jinch srovnnch)") ukazuje, pokud jde o ono srovnn, jm se zabv, e v Rousseauov "teorii spoleensk smlouvy" nen dn antropologicko-ontologicko-nomologick fundament v dnm aspektu onoho srovnn, na rozdl od Hobbesovy a Lockovy "teorie spoleensk smlouvy", v nich njak antropologicko-ontologicko-nomologick fundament v kadm aspektu onoho srovnn je, jak jsem ukzal ve svch dvjch studich o nich. (shrink)

The article discusses a key issue for Russian and international Max Weber Studies: the epistemological possibilities and place of Weberian sociology in modern social theory. Discussion articles by well-known Russian scientists — who sharply criticized the actualizing direction of Weberian studies in general, and the religious, cultural, and sociological orientation in particular — are contrasted with the re-actualization and rethinking of key Weberian themes in the “New Critical Theory” of the influential German sociologist Hartmut Rosa. Such a projection will make (...) it possible, on the one hand, to thematize the axiomatic assertion about the heuristic rather than concrete-content relevance of the classics; on the other hand, it will provide an opportunity to read Weber as a macrosociologist. In the original, criticized, and often rejected sociology of Rosa, Weber appears not only as a predecessor whose mention enhances the relevance of the new theoretical framework, but, above all, as an analyst and diagnostician of early modernity. Weber’s main ideas and theoretical constructions are organically built into Rosa’s methodological framework: analysis-diagnosis-praxis. The analysis of rationalization as a universal historical process of modernity in Weber’s sociology is rethought by Rosa as expansion and acceleration; disenchantment becomes a diagnosis of modernity and is recoded into alienation, while the concept of charisma is transformed into the key concept of resonance. (shrink)

Described as ‘the most original and innovative Latin American Marxist’ by Michael Löwy – a sentiment repeated by many others – the work of José Carlos Mariátegui remains a largely untapped resource in the Western Marxist tradition outside of specialist circles. This review essay considers the recent publication of a translation and anthology of Mariátegui’s work into English by Harry Vanden and Mark Becker as a first step towards correcting this trend. It highlights Mariátegui’s understanding of race, power, and identity; (...) the combined and uneven development of capital; and the role of myth and voluntarism in revolutionary struggle as key points in which the early-twentieth-century Peruvian contributes to contemporary debates in Marxist praxis in Latin America and beyond. (shrink)

The purpose. Critical social philosophy of education strives to provide a radical critique of existing models of education in the so-called Western models of democracy, creating progressive alternative models. In this context, the proposed integrative metatheory, which is based on classical and modern sources, concepts, aims for a comprehensive understanding and reconstruction of the phenomenon of education. One of the main tasks in the sphere of education’s democratization today, therefore, is to bring to education the results of restructuring and democratization (...) of the society, to reflect changes in conditions of life and thinking, experience and transformation of subjectivity in the context of the technological revolution and globalization. Methodology. The critical social theory, which developed in the framework of contemporary neo-Marxism, indicates the need for a thorough analysis of society, however, unlike other theoretical concepts and research programs in order to analyze not a fixation and a statement of the existing social givens. On the contrary, critical analysis of society involves the identification of existing antagonistic, alienating factors that distort public communication.The subject of social analysis is the whole sphere of human and non-human nature, which interacts a person depend on it, the whole system of relations between society and nature, society and man, which is covered by the historical practice of conscious – "praxis". The representative of "pure science" isn't the learning, research subject. He is a public a person, which is the totality of all social definitions included in society and its constituent individuals. For such a "total subject" Object of interest is not something external; on the contrary, the latter appears as a product of his own activity. The scientific novelty examines trends in educational institutions and models of globalizing society in the context of our particular relationship of education and society, man and the state, and processes. The research and systematic analysis of neoliberal reforms at the level of society in general and education in particular are conducted. It examines substantive, structural and functional characteristics of the concept of «critical social philosophy of education» in the context of institutional tendencies of social life, as well as forms and possibilities of its methodological application. It consider a model of «critical social philosophy of education», as embodied in the programs of social development and learning, which are primarily designed to teach people how to lead an independent and original research themselves, society and knowledge systems. However, it is proved that the models and programs should not be cut off from any individual and the collective system of moral and social values, theoretical and applied training, nor from further use of the acquired values, norms and skills in everyday life, science, or in production, sphere of all social institutions. Conclusions. Critical philosophical, educational, pedagogical-psychological surprisingly theory, its models and concepts seek to redefine public and private and the public mind. Based on these grounds, in the future, it allows philosophy of education to develop a more inclusive philosophical vision of education, to apply directly to the problems of democratization and changes in social relations in the direction of equality and social justice in the field of education. The point of view of socio-philosophical and philosophical-еducational, pedagogical-psychological, normative understanding and social critics also requires the use of active efforts in the reconstruuction of education and society, the social vision of what education and human life can be and what their specific limitations in existing societies. (shrink)

The purpose. Critical social philosophy of education strives to provide a radical critique of existing models of education in the so-called Western models of democracy, creating progressive alternative models. In this context, the proposed integrative metatheory, which is based on classical and modern sources, concepts, aims for a comprehensive understanding and reconstruction of the phenomenon of education. One of the main tasks in the sphere of education’s democratization today, therefore, is to bring to education the results of restructuring and democratization (...) of the society, to reflect changes in conditions of life and thinking, experience and transformation of subjectivity in the context of the technological revolution and globalization. Methodology. The critical social theory, which developed in the framework of contemporary neo-Marxism, indicates the need for a thorough analysis of society, however, unlike other theoretical concepts and research programs in order to analyze not a fixation and a statement of the existing social givens. On the contrary, critical analysis of society involves the identification of existing antagonistic, alienating factors that distort public communication.The subject of social analysis is the whole sphere of human and non-human nature, which interacts a person depend on it, the whole system of relations between society and nature, society and man, which is covered by the historical practice of conscious – "praxis". The representative of "pure science" isn't the learning, research subject. He is a public a person, which is the totality of all social definitions included in society and its constituent individuals. For such a "total subject" Object of interest is not something external; on the contrary, the latter appears as a product of his own activity. The scientific novelty examines trends in educational institutions and models of globalizing society in the context of our particular relationship of education and society, man and the state, and processes. The research and systematic analysis of neoliberal reforms at the level of society in general and education in particular are conducted. It examines substantive, structural and functional characteristics of the concept of «critical social philosophy of education» in the context of institutional tendencies of social life, as well as forms and possibilities of its methodological application. It consider a model of «critical social philosophy of education», as embodied in the programs of social development and learning, which are primarily designed to teach people how to lead an independent and original research themselves, society and knowledge systems. However, it is proved that the models and programs should not be cut off from any individual and the collective system of moral and social values, theoretical and applied training, nor from further use of the acquired values, norms and skills in everyday life, science, or in production, sphere of all social institutions. Conclusions. Critical philosophical, educational, pedagogical-psychological surprisingly theory, its models and concepts seek to redefine public and private and the public mind. Based on these grounds, in the future, it allows philosophy of education to develop a more inclusive philosophical vision of education, to apply directly to the problems of democratization and changes in social relations in the direction of equality and social justice in the field of education. The point of view of socio-philosophical and philosophical-еducational, pedagogical-psychological, normative understanding and social critics also requires the use of active efforts in the reconstruuction of education and society, the social vision of what education and human life can be and what their specific limitations in existing societies. (shrink)

What I want to propose in this paper is based upon my limited experience as a teacher-trainer. I am, therefore, aware of the tentative nature of the judgments I have arrived at and I hope to learn more about these matters in my conversation with you at the close of these remarks. Up to now, I have worked with two quite different groups of teachers, the classroom teacher and the teacher of the gifted and talented students. The first two parts (...) of my paper will be an account of my experiences with these groups of teachers. The final part will consider puzzles that I confront as I consider the possible consequences of my own activity as a teacher-trainer. (shrink)

In the face of managed care and market economies infringing on the practice of medicine, reducing its autonomy and determining the moral guidelines for medical practice, many physicians are calling out for a return to what is perceived as a traditional medical ethic. Many religiously motivated critics of certain modern developments in medicine have made similar appeals. These calls are best understood as an attempt to define medicine as a practice that is necessarily ethical in nature, a practice the moral (...) basis of which is internal to that practice. This article examines and assesses this definition of medicine in reference to Aristotle's division of human undertakings into three distinct categories: theory, poieisis (i.e., production), and praxis. It is concluded that medicine can be understood as a praxis (as opposed to a theory or production, both of which are morally neutral), because the practice of medicine, and all of its constitutive acts, can only be explained and assessed in reference to health, which is itself a final good and hence of moral value. Such an understanding would immunize medicine against usurpation by the free market. However, by the same token it would also dissociate medicine from all other moralities external to it, including those grounded in faith and religion. (shrink)

Věhlas Gerberta z Remeše (jako papež Silvestr II.) je již od středověku tradován zejména v přímé vazbě s jeho studiem quadrivia ve Španělsku. Tato studie se zabývá problematikou měření času podle Gerberta a snaží se ukázat, že základní koncepce a znalosti, kterých Gerbert k měření času užívá, jsou takřka výhradně převzaty z latinské (převážně) encyklopedické tradice, s výjimkou díla De utilitatibus astrolabii, které je někdy Gerbertovi připisováno, v němž jsou recipovány arabské i latinské zdroje. Nejprve jsou popsány zmínky o (...) Gerbertově konstrukci horologií (část I), následně je představen Gerbertův dopis bratru Adamovi (část II), následuje vymezení základních pojmů – den, noc, rovnoměrná a nerovnoměrná hodina apod. podle latinské tradice i podle spisu De utilitatibus astrolabii (část III), popisy časových pásem podle latinských autorit, včetně řeckého původu těchto paralelních zón (části IV a V) a časová pásma podle nejstarších arabských astrolábů a spisu De utilitatibus astrolabii (část VI), návody k určení přítomnosti v určitém klimatu podle Gerbertova dopisu a spisu De utilitatibus astrolabii (část VII) a pokusy o vysvětlení některých dalších detailů z Gerbertova dopisu Adamovi (část VIII). (shrink)

The author argues that the new digital possibilities in scientific communication do not imply, by any means, that many old requirements are becoming dispensable. The essential elements of the system, such as quality assurance, authenticity, orientation and navigation will still demand considerable expense. The overall system costs will rather be higher in a hybrid system. In the second part of his lecture, the author discusses the two fundamentally different open access models, the Golden Road, which is supposed to be able (...) to operate, eventually, without any publishers, and the Green Road, whose functioning is based on primary publication through publishing houses. Finally, the basic issue of the indispensable qualitative stratigraphy of scientific documents is addressed. For this, the published journals, which also provide topical focus and, thus, orientation as well as active marketing in terms of optimal diffusion, still are a very capable tool. It is questionable to what extent these tasks could be fulfilled by university-based repositories. The publishing houses, on the other hand, have a proven track record of providing a wide range of useful value-adding services in digital publishing. (shrink)

Jak je již z názvu patrné, tato kniha, třebaže obsahuje filosofické fragmenty a texty, je sbírkou spíše osobních autorových výpovědí a otevřeného přemítání než uzavřenou odbornou studií. Filozof, teolog a religionista Otakar A. Funda se v ní ohlíží za dosavadní cestou svého myšlenkového směřování. Kniha zachycuje jeho klíčová životní témata, dává nahlédnout do jeho myšlenkového vývoje i do současné názorové pozice. V tomto smyslu může čtenářům sloužit také jako klíč k lepšímu porozumění Fundovým předchozím textům. Publikace přináší rovněž (...) kompletní autorovu bibliografii z let 1965-2008. (shrink)

It was bound to happen that Hegel's thought, like that of so many other great philosophers, would be studied from the viewpoint of the question of language. The title is innocent and modest and it seems to promise a monograph on a particular topic. Instead, however, we are led through a number of major Hegelian themes, taken from the totality of his opus. There are chapters on transcendence and infiniteness, on praxis, on the figures of self-consciousness, on religion and the (...) state, and finally on language and system and language and thought. And there is, underlying the whole work, an apparent preoccupation to "situate" Hegel with regard to other great thinkers of modern times: Kant, Marx, Kierkegaard and Heidegger.--M. J. V. (shrink)